Jedním z desítek rozhovorů, na něž rád vzpomínám, bylo setkání s houslistou Romanem Patočkou. Naše setkání se událo v roce 2009, tedy daleko před jeho nástupem do pozice koncertního mistra FOK v roce 2020. Ledacos z něho je nadčasové. Nabízím výsek z interview. Fotografie jsou “dobové”.

Po delší době je radostí, když může hudební kritik konstatovat, že máme několik mladých houslistů a houslistek, kteří mají šanci se prosadit ve světě. Mezi ně patří i jihlavský rodák Roman Patočka (1981), mimo jiné laureát soutěže Pražského jara z roku 2003. Životní zkušeností byla role koncertního mistra v renomovaném Deutsches Symphonie Orchester. Interview jsme doladili v jedné hospodě v pražských Dejvicích.

Začněme od začátku obligátní otázkou. Jak jste se dostal k houslím? Když jsem byl ještě úplně malý, kolem čtyř let mi maminka vyprávěla o hudebních nástrojích a zalíbili se mi housle, tak jsem se rozhodl, že na ně budu hrát.

Co bylo pro vás na počátku největší problém? Soustředit se na cvičení víc než pět minut.

Později se to změnilo? (Smích) Později se to trošičku zlepšovalo… No, v podstatě od sedmi osmi už jsem cvičil sám.

Postupně jste prošel školením u Dagmar Zárubové na Pražské konzervatoři a u Ivana Štrause na HAMU. Jací to byli učitelé a co vám dali? Měl jsem štěstí a každý z nich mi předal to nejlepší. Paní Zárubová byla spíš přísná a impulzivní a hodně dbala na přesvědčivost hudebního výrazu. Učila nás, jak máme pracovat a cvičit. Věnovala nám veškerý svůj čas, když jsem měl před koncertem či soutěží, strávil jsem u ní mnohdy celé sobotní odpoledne a ještě mi udělala na závěr večeři. Štraus byl výborný psycholog a i přes své rozsáhlé znalosti v různých oborech zůstává skromným člověkem a k tomu vedl i své žáky. Výuku vedl skutečně vysokoškolským způsobem. Snažil se mne vést k samostatnému myšlení a uvědomování si širších souvislostí. Mimo jiné mu vděčím za krásný nástroj z dílny P. O. Špidlena, který mi na několik let zapůjčil a který mi byl obrovskou inspirací.

Skvělé na době po roce 1990 je možnost studia v zahraničí. Čím jste prošel vy? První větší zkušenost, které se mi dostalo, byla tříměsíční stáž v Holandském Utrechtu u Keiko Wataya. Zde se mi spíše otevřely dveře jiného interpretačního chápání skladeb včetně “přísnější” dobové interpretace. Na co jsem patrně do té doby tolik nedbal, byla technika dýchaní. Fráze se musí prodýchat, nástup se musí prodýchat. Jinak nebudete nikdy na obtížnějších nástupech dohromady s klavírem. Bohužel nutno podotknout, že na další rozpracované věci a na hlubší osvojení během stáže, byly tři měsíce krátké.

Dalším profesorem, ke kterému jsem rok a půl jezdil do Lübecku na hodiny, byl Shmuel Ashkenasi, fantastický houslista, primárius dnes už neexistujícího Vermeer Quartet. Učil mne spoustu hudebních fajnovostí, jak pracovat s glissandy, jaké druhy vibrát se na které místo hodí. Když mi na hodině něco předehrál, bylo to naprosto jedinečné. Protože jsem měl jen jednu lekci měsíčně, cítil jsem, že potřebuji v některých věcech ještě pomoci. Můj kamarád Jakub Tylman objevil v Berlíně profesora Stephana Picarda, u kterého právě končím postgraduální studium na univerzitě “Hanns Eisler” v Berlíně. Během půl roku mi na Ševčíkovi natolik vylepšil smyčcovou ruku, že tak dobře se mi před tím nikdy nehrálo.

Můžete na základě vašich zahraničních zkušeností hodnotit české hudební školství? Na hodnocení hudebního školství si nepřipadám dostatečně fundovaný. Myslím si, že každá země má svůj systém a je pro ni funkční. Když řeknu v Německu, že u nás máme speciální hudební školy – konzervatoře, kde není polovina předmětů z gymnázia, tak to všechny překvapí. Řekl bych, že naši muzikanti jsou kolem sedmnácti osmnácti technicky vyspělejší, protože se intenzivněji věnují cvičení, ale oni nás pak Němci kolem čtyřiadvaceti doženou a mnohdy i předeženou zase díky všeobecným znalostem a většímu celkovému rozhledu.

Jaký význam dáváte soutěžím? Soutěže mohou mít zásadní význam pro kariéru. V mém případě sehrálo svou roli nejlepší umístění na soutěži Pražské jaro, což mi otevřelo dveře na mnohá pódia u nás i ve světě. Samozřejmě nutno dodat, že ne všechny soutěže splní vždy daná očekávání. Soutěž je také dobrá v tom, že vede člověka k velké motivaci, intenzivnější a detailnější práci a učíte se mnohdy nový repertoár.

Co tréma? Než jdete na pódium, tak si to musíte vyřešit v hlavě. Koneckonců, když špičkově zahrajete doma, tak proč ne před lidmi. Trému jsem se naučil zvládnout a dostat ji na úroveň, aby mi neškodila, ale pomáhala.

Je absolutní sluch přítěží nebo výhodou? Nevím. Nemyslím si, že jej mám, ale když mi někdo zahraje tón, tak jej poznám. Nemám ho ale takový, abych poznal tóny ve vrznutí dveří.

Spolupracoval jste už s řadou dobrých orchestrů a dirigentů. Zaujalo mě, že mezi nimi jsou i jména Jiří Bělohlávek a Sir Charles Mackerras. Jaká byla s nimi spolupráce? Oba patří do světové špičky a od toho se odvíjela i naše spolupráce, která byla na vysoké profesionální úrovni. U Mackerase byla fascinujicí hloubka vědomostí a znalosti celého Janáčkova díla a pak taky obrovská energie během koncertu, se kterou byste jakoby už v jeho věku nepočítali. Jiří Bělohlávek vyniká velikou systematičností. Vyžaduje obrovskou disciplínu jak od orchestru a od sólisty, tak i od sebe samého. Oba tito dirigenti se pak dokáží přizpůsobit sólistovi tak, že celý výkon orchestr jenom podpoří a ne ho zastíní.

Prozraďte nejtěžší skladbu, kterou jste kdy hrál a jejíž příprava vám zabrala nejvíce času? Na pojem nejtěžší skladba lze nahlížet dvojím způsobem – technicky nebo interpretačně. Beethovenova poslední sonáta byla v ledasčem větším oříškem než Erlkönig od Ernsta. A kupodivu i Putování dušičky Leoše Janáčka patří podle mně technicky k nejtěžším skladbám. To pak nepočítáte odcvičené hodiny a dny, ale měsíce.

Jakoby samozřejmě se traduje pojem česká houslová tradice. Je fiktivní nebo má nějaký obsah? Víte, nevím, co se pod tím skrývá. Něco takového se tu traduje, ale myslím, že je to bohužel již jen minulost. Pro mne víc než tradice je cennější možnost cestovat a vidět , jak se kde co dělá jinak. Myslím, že je nutné se více otevřít světu a nechat tu naší tradici obohatit tím co nabízí.

Máte pocit, že i vy na tuto tradici navazujete, případně koho nejvíce ctíte? Pokud bych navazoval na nějakou dobrou tradici, například Josefa Slavíka a Josefa Suka, rozhodně bych se tomu nebránil. Nicméně jsem strávil spoustu let v zahraničí a čerpal jsem hodně i tam.

Čím se dá vysvětlit smutný fakt, že v současné světové špičce není žádný Čech? Vysvětlení bohužel nemám. Dosáhnout na světovou špičku je extrémně náročné a řekl bych, že je tu i jistá hříčka osudu. Ty co opravdu zná celý svět se rodí možná jednou za dvacet let. A naše země je na to příliš malá, aby tito lidé byli stále kolem nás.

Doplnil bych to jednou příhodou z fotografického workshopu. Již vynikající fotografové se ptali přednášejícího co mají dělat, aby jejich fotografie byly tak zajímavé jako ty jeho. A on jim na to odpověděl “Musíte být zajímavějšími lidmi”…

Se světem souvisí i další otázka. O pozornost lidí usiluje obrovská plejáda houslistů několika generací. I v té vaší je konkurence velmi silná. Je těžké se prosadit, co je k tomu zapotřebí a může se vůbec houslista z malé středoevropské země dostat mezi světovou elitu? Já myslím, že může. Pravda, konkurence je daleko silnější a větší než kdy jindy. A tomu napomáhá i naše „zrychlená a přetechnizovaná“ doba, ve které žijeme. Zahrát výborně technicky zdaleka není dostačující, takových lidí je mnoho. Prosadit se dnes ve světě je otázkou spousty faktorů – talentu, píle, osobitosti, určité jedinečnosti a hlavně štěstí. Lidově řečeno mít to všechno, co jsem zmínil, plus být ve správný čas na správném místě a setkat se s „těmi“ správnými lidmi.

Máte nějaký vzor ve světě, historický nebo současný? Stálý vzor nemám, mění se mi podle toho, jak se vyvíjím já a jak mám možnost se postupně seznamovat s různými interprety. V současnosti jimi jsou Leonidas Kavakos a Janine Jansen.

Kdybyste musel volit mezi pozicí tutti hráče Berlínské filharmonie a sólovou dráhou houslisty v Čechách, co by zvítězilo? Možná bych si časem nadával, ale volil bych sólovou kariéru.

Čím je pro vás hudba? Své hudební nadání beru jako dar. Je pro mě něčím jako dýchání. Bez ní bych se prostě neobešel.