Jakub Fišer
Foto Petra Hajská.
Mladší syn Jiřího Fišera. Primárius Bennewitzova kvarteta, jednoho z nejlepších českých komorních souborů.
Rodina Fišerů je nejzajímavější současnou českou houslovou dynastií. K houslím jste se dostal díky otci?
Tehdy hrál v Doležalově kvartetu, hodně se u nás zkoušelo a myslím, že jsem tátu hodně zlobil hraním s angličáky, které jsem doprovázel zpíváním kousků, které studovali a které jsem dobře znal. Táta se pak rozčiloval, že je ruším, protože v tak malém věku nebyl můj zpěv vždy čistý (smích)… Ale samozřejmě tím, jak jsem kolem sebe stále slyšel housličky, Honza už v době mého narození chodil do houslí k paní Metelkové a hodně se u nás zpívalo, tak jsem přirozeně začal hrát na housle bez donucení i já. Ale nebyl jsem dítě, které stále hraje na housle, možná víc jsem hrál fotbal a hokej a například mašinky mě bavily natolik, že jsem chtěl být strojvedoucím nebo řidičem tramvaje.
Doležalovo kvarteto.
Korigoval otec vaši houslovou cestu?
Od šesti let se snažil se mnou poctivě cvičit. Asi od deseti táta byl doma méně, tak jsem cvičil sám, ale supervize zůstala. Jeho kontrola vzrostla hlavně před soutěžemi. A trvalo to vlastně až do Beethovenova Hradce ve dvaceti letech. Upřímně dodávám, že podpora od něj byla vždycky příjemná a důležitá.
A co váš bratr? Byl při věkovém odstupu šesti let vzorem?
Samozřejmě ano, v dětství a dospívaní byl velkou motivací, i když, jak to u bratrů bývá, jsem chtěl být jiný (smích). Hlavně mě inspiroval poctivou prací. Ale kdybych měl uvést někoho, kdo byl pro mě v dětství skutečně silným vzorem, tak Pepa Špaček. Známe se od devíti let, byli jsme stejný ročník ve třídě Hany Metelkové, oba jsme hráli ve Špalíčku. Pozoroval jsem, jak mu všechno krásně jde a jak jsem si musel všechno oddřít a růst ve skocích, ale bylo to nakonec fajn (smích).
Bratr Jan skončil ve špičkovém orchestru, vy ve špičkovém kvartetu. Vyjadřuje to podstatu vaší osobnosti?
V orchestru jsem sice také hrával, ale časem jsem to přehodnotil… Mým dětským snem bylo, aby brácha stál na pódiu jako sólista a já bych byl v orchestru koncertním, což se nám později několikrát v PKF poštěstilo. Barevnost orchestru se mí líbí dosud, ale už na konzervatoři jsem nahlédl do světa smyčcové komorní hudby – kvarteto, sexteto. No a po skončení záskoku v PKF za Romanu Špačkovou, v závěru mého studia HAMU přišlo v roce 2013 životní štěstí – nabídka od Bennewitzova kvarteta na pozici primária. Na počátku jsem se trochu styděl, protože to byli v mých očích velcí umělci. Od první chvíle mě to ale zaujalo a začal se cítit dobře… Musím se ale vrátit na počátek. Paní Metelková vytvořila hlavně ze svých žáků folklorní soubor Špalíček, bezvadnou partu, kterou jsem miloval, kde jsem byl primášem a dokonce i zpíval. Asi mě to ve mně vychovalo radost z toho, když mohu táhnout a poslouchat komorní formaci.
Váš otec je ctitelem Otakara Ševčíka. Jste také ševčíkovec?
Určitě jsem zastáncem jeho školy. Vlastně symbolickým prohloubením je Antonín Bennewitz, u něhož Ševčík studoval. (Není vyloučeno, že se v něčem u něho inspiroval.)…
Jak důležité je u houslí dýchání, uvolněnost těla a rukou?
(smích) Tím, že jste se zeptal, tak si uvědomujete, že to patří k základům. Bez toho nelze hrát. Člověk se musí neustále cítit přirozeně, vlastně vedení smyčce musí být jako dýchání. Dobrou podporou je chůze při cvičení, měnit polohu těla nebo odpoutání pozornosti od toho, co dělám. Důležité je držení nástroje. Housličky držet co nejpřirozeněji. Musí se přizpůsobit tělu, ne naopak.
Jak pracovat s trémou?
V dětství jsem byl strašný trémista, tuhly mi kolena, ale hodně mi pomohl Špalíček… Když jsem nastoupil do kvarteta, asi půl roku jsem bojoval se svázaností, ale jak jsem se s klukama sžíval, „tréma“ odpadla. Hodně mi pomohlo, že jsem vědomě pracoval s dechem a s uvolněním těla.
Kterých houslových osobností si hodně vážíte?
Jednoznačně Josefa Suka, s kterým jsem měl možnost hrát a s nímž se vážou jména Antonín Dvořák, Josef Suk starší a Jaroslav Kocian. Když jsem jako malý kluk hrál Massenetovu Meditaci a rodiče mi pustili nahrávku Michaela Rabina, tak mě to hodně uzemnilo. Jak jsme doma stále sjížděli hromadu nahrávek, tak určitě musím jmenovat Perlmana, Zukermana, kdysi mě inspiroval Henryk Szeryng, zvláště pak Brahmsovy sonáty s Rubinštejnem.
Jaký máte názor na hru z urtextu?
Bylo by hezké se urtextu alespoň přiblížit, vnímat jeho existenci a čerpat z něj, ale pak bych do něj vložil současný názor.
Je pro houslistu důležité znát pozadí skladby?
Nejvíc mě zajímají okolnosti, za jakých hudba vznikla. Mám totiž rád historii…
Máte nějaký názor na tak zvanou historicky poučenou interpretaci?
Jsou soubory, které hrají starou hudbu skutečně hodně dobře. Nicméně hrajeme-li třeba Haydna nebo Mozarta, preferujeme společný cit a názor. Náš cellista říkává: „Hraj, jak to citiš.“ (smích)
Co vy a tablet?
(smích) Příznivcem hry z tabletu nejsem, radši hezky obracím noty, ale uznávám, že šetří papír. Ale mám pocit, že může zmenšovat koncentraci, když musíte myslet na repetice, nehledě na riziko vybitých baterek (smích). Bohužel se blížíme době, kdy bude běžnou součástí hudebního života.
Nacházíte čas na učení, dokonce učíte na škole, kde jste se sám učil. Proč?
Primární je samozřejmě kvarteto… Jak mě baví hrát, tak prostě nemám čas učit tak plnohodnotně, jak to vidím u táty. Asi před deseti lety jsem si řekl, že to zkusím a do té doby obdivuji všechny pedagogy… Gymnázium, kde vedu několik žáků, je už vyšší úroveň a vede mě to k tomu, že se s nimi sám učím, protože jim musím podpořit hru slovy. Baví mě to.
Párkrát jsme zmínili Bennewitzovo kvarteto. Kdysi mělo punc aristokratů, ušlechtilosti, technické dokonalosti. S vámi se zvuk rozsvítil, zlidštil. Je komorní hudba vyjádřením vašeho bytí, bez čeho si neumíte život představit?
(Smích) To jste trochu přehnal. Neumím si život představit bez své rodiny. (Další bouřlivý příval smíchu.) Ale ano, v kvartetu jsem už bezmála třetinu svého hudebního života, takže z toho vyplývá, že je pro mě hodně důležité. Na komorní hudbě je úžasné, že jeden part hraje jeden člověk a s dalšími jedinci vytvářím něco, čím jsme v tu chvíli totálně propojeni. Výhoda komorní hudby je v individuálnosti, jež slouží vyššímu celku. Navíc v tom našem kvartetu máme výhodu výhradně přátelských vztahů.
Role v Pražské komorní filharmonii vás nepřesvědčila o orchestrální kariéře?
Tak bych to neřekl. Kdybych nedostal nabídku hrát v kvartetu, asi bych v orchestru skončil. Ale naštěstí se to nestalo. Symfonický orchestr je velká masa lidí, která mě od takového angažmá, jsa introvert, jaksi odrazovala. Jelikož bych nechtěl jen učit, tak bych byl někde určitě aktivní, v jiném souboru nebo komorním orchestru. Prostě mě strašně baví hrát.
Myslím, že pro roli primária se hodíte jako málokdo v tomto státě, nicméně slyším-li vás hrát na violu, je mi líto, že na ni hrajete veřejně tak sporadicky. Pociťuje nástrojový svár nebo je viola jen relax?
Vždycky je to požitek, občasná radost a užívám si to. (Od pana Hudečka mám půjčenou krásnou a do ruky hrozně příjemnou, menší violu Julia Hubičky, kterou měl asi čtyřicet let na půdě a nikdy na ni nehrál.) Ale nemohl bych na ni hrát stále.
Je to hodně jiné?
Levá ruka není problém, ale myslím si, že to pokaždé pomůže pravé ruce. Rozeznívání tónu, zvláště na C struně, je přece jen jiné. Dokonce na ni hraji občas jen pro sebe doma, třeba právě cvičení ze Ševčíkova opusu 8. A pak z toho profituji v houslích. Je to taková hygienická pomůcka. (smích)
Když jsme u hygieny, jaké máte oblíbené etudy?
Dont, Gaviniės a samozřejmě paganinská capriccia, u nichž mám čtrnáctidenní periody.
Dlouhý život smyčcových kvartet je dnes méně častý než v minulém století. Jak řešíte spory?
(Smích) Na to je nejlepší humor. Máme báječného cellistu!
Některá kvarteta mají ve zkouškách jednoznačného leadera, v jiných vládne diskuse, kdy vzrušenou pří dojdou k výsledku. Jak je to u vás?
Kdysi se v řadě souborů vše odvíjelo od primária, já ale nejsem zrovna typ, od něhož by vycházely impulzy, myslím, že každý má svůj názor, sám se vždycky soustřeďuji na to, abych to zahrál dle své představy. Máme ale štěstí, že violista Jiří Pinkas je hodně přísný na souhru a rytmus, cellista Štěpán Doležal jde hodně po hudbě, což přirozeně vyplývá z basové linky a Štěpán Ježek, jako „žák“ Rainera Schmidta, vše stmeluje, nabízí varianty a dává tomu volnost. A přispívám i já… (smích) Hodně se posloucháme. U nás to není boj, ale quatrolog.
Dnes je ve vašem oboru možná ještě větší konkurence než v minulém století…
Je to možná škoda, ale snad i výhoda. V Česku není moc profesionálních kvartet, která by jezdila hlavně do ciziny a uživila se tím. Trh zajímá, z jaké jste země. Složitější je to například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, kde je mnohem více kvartet. V ostré konkurenci jsme trošku raritou, což pomáhá marketingu.
Jak moc hrajete v cizině českou hudbu?
Docela často. Pořadatele i posluchače v Evropě i v Americe zajímá slyšet českou hudbu od českých hudebníků. A není to jen Dvořák, Smetana, Janáček. Například v Německu i jinde nám ohromně pomohla nahrávka terezínských autorů. V Americe jsme bodovali hudbou Martinů.
Někteří vaši konkurenti vytvářejí rádi skladatelské komplety. Bennewitzovci?
(Smích). Řešíme s humorem… Například než jsem přišel do kvarteta, hráli kluci jednou v jednom večera všech šest Bartóků. Podobný maraton, ale ve dvou večerech, jsem absolvoval v Uppsale. I když to není komplet, tak často hrajeme terezínské komponisty. Ale komplety typu celý Dvořák, Haydn, Mozart, Beethoven, to ne.
Na jaké housle hrajete?
Je to nástroj Nicolase Lupota, na nějž kdysi hráli členové Smetanova kvarteta Jiří Novák a Lubomír Kostecký. Jsou to úžasné housle (jeden houslista je přirovnal k nejlepšímu polotmavému pivu), lepší než Karel Boromejský Dvořák, na nějž jsem díky tátovi více než dvacet let hrál. Lupot je skutečně nádherně barevný, géčko je sametové, éčko nahoře svítí, ani se nemusím moc snažit a všechno se ozve (smích).
Co je pro vás důležité?
Určitě zázemí, takže rodina, a zachovat si v současném složitém světě osobnost, být vždy svůj. V hudbě pak předávání radosti posluchačům, aby odcházeli z koncertu nabití energií.
S Josefem Sukem.
Foto Petra Hajská.
