V neděli 8. a v pondělí 9. února jsem navštívil dva projekty Prague Philharmonie. Sice to byly rozdílné světy, ale měly spojovací článek. Oba byly v lecčem zajímavé a pro mě přínosné. (Možná je to věkem nebo tím, že jsem prožíval počátky orchestru a boj Jiřího Bělohlávka za jeho prosazení, ale pro mě to byla, je a bude pékáefka.)
V neděli nabídl orchestr, který sice patří v tomto státě k nejlepším, ale kupodivu i po dvaatřiceti letech bojuje každoročně o existenci, Beethovenův Houslový koncert D dur a Schumannovu Čtvrtou symfonii d moll. Program nastudoval původem japonský dirigent Eugene Tzigane, pro orchestr známý, u nás spíše neznámý, sólistou byl původem ukrajinsko-židovský houslista Vadim Gluzman, jenž by se dal označit na člena širší mezinárodní elity. V České republice není neznámý – spolupracoval s Českou filharmonií, Filharmonií Brno, Janáčkovou filharmonií Ostrava, FOKem i Filharmonií Bohuslava Martinů.
Fota Ivan Malý (Rudolfinum).
Velmistrovský opus houslového repertoáru zahrál Gluzman za dokonalé podpory orchestru bezchybně – tónově a technicky dokonale. Bylo to sice pěkné a útěšné, ale vlastně nudné. Prostě mě tento Beethoven nezahřál u srdce. (Podobně je tomu u jiného Vadima – Repina.) Hlavní sluchový pocit, byla skvostná tónová kvalita nádherných stradivárek „ex-Leopold Auer“ z roku 1690. Zajímavé byly kadence Alfreda Schnittkeho, v nichž jsou zapojeny tympány a skupina prvních houslí. Kadence pro tento koncert vytvořilo přibližně šedesát lidí, mimo jiné Joachim, Kreisler, Heifetz, Kubelík, Příhoda, Schneiderhan, Auer, Vengerov, Kopačinskaja, Saint-Saëns, Wieniawski, Ysaÿe; nejčastěji se hraje Joachim a Kreisler, Schnittke je uváděn málokdy (já jsem jej poprvé slyšel od Josefa Špačka), což je škoda, protože i jako konzervativec uznávám, že je to osvěžující provokace. Rozhodně však dávám přednost interpretaci tohoto veledíla Mutter, Hadelicha, Jansen, Shahama, Zimmermanna, Heifetze, Menuhina, Faust, Lozakoviche… Dirigent měl pečlivěji sledovat sólistu, ne vždy byli na stejné vlně. Larghetto bylo spíše Adagio, frázování bylo občas nestylové a v Rondu bylo příliš detaché a málo radostnosti, což jde na vrub pana Gluzmana. (Pěkný byl bachovský přídavek.)
Schumann začal šokem. Poprvé v životě jsem byl svědkem zastavení orchestru po pěti taktech. Důvod neznám. Orchestr nastoupil přesně a zvukově dobře, takže jediné, co mě napadlo, byl nějaký rušivý pohyb nehrajícího hráče nebo hnutí dirigentovy mysli. Nevím… Nicméně po opakovaném začátku se hrály správné noty ve správnou chvíli, z koncentrovaného orchestru se linuly správné emoce. Když jsme ale u emocí, jestliže zahraniční kritik píše o dirigentově „působivé emocionální hloubce“, já nic takového neslyšel. Viděl jsem jen jeho taneční pohyby na dirigentské podestě, ale rozklíčovat náročnou partituru se mu v Rudolfinu nepodařilo. A neslyšel jsem ani „dramatický tah“, jehož je plno například u Furtwänglera, Barenboima, Bernsteina, Chaillyho, Jansonse či Karajana. Genialita kompozice s úžasnými středními hlasy zůstala trošku utajena. Nicméně Prague Philharmonia byla výsostně profesionální, hrála báječně a opět jsem měl z její hry dobrý pocit.
Při oslnivém životopisu pana Tzigana to zní rouhačsky, ale kdyby dal orchestr šanci některé z mladých českých vycházejících hvězd, Schumann by mohl být zajímavější. (Jsem přesvědčen, že Beethovena by si sólista při svých zkušenostech oddirigoval sám. Orchestry jsem slyšel hrát bez dirigenta podstatně komplikovanější partitury.)
Fota archiv Prague Philharmonia.
V pondělí 9. února ukázala Prague Philharmonia komorní tvář. V Barokním refektáři Profesního domu Matematicko fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, který má půvabné charisma a na rozdíl od blízkého Sálu Martinů HAMU a vzdálenějších tří koncertních lokací (Kostel sv. Šimona a Judy, Sukova síň, Koncertní sál Pražské konzervatoře) velmi kvalitní akustiku, dal prostor pro večer Ševčíkova kvarteta, jež nyní hraje v obsazení: Pavla Tesařová – 1. housle, Michael Foršt – 2. housle, Matouš Hasoň – viola, Adam Klánský – violoncello. Musím dodat, že slečna Tesařová je od září 2025 koncertní mistryní Prague Philharmonia a na HAMU je zapsána ve třídě Pavla Kudeláska, Foršt studuje na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech, Hasoň je studentem HAMU ve třídě Karla Untermüllera, Adam Klánský na téže škole navštěvuje lekce u Michala Kaňky a už v pětadvaceti je druhým zástupcem koncertního mistra violoncell. Zvnějšku to tedy vypadá, že mají dobře nabito.
S předcházejícím orchestrálním koncertem Ševčíkovce propojil Robert Schumann, vybrali si Smyčcový kvartet č. 2 F dur; svoji identitu projevili Janáčkovým Prvním kvartetem (Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty). V druhé části recitálu došlo k personální proměně. Pavla Tesařová si vybrala ukázku op. 7, Kodályho Duo pro housle a violoncello – Maestoso e largamente ma non troppo lento. Presto, a vítaným, perfektně připraveným i nastaveným hostem byl Juraj Škoda. Bylo to skvostné provedení! Všeobecným vrcholem se stal Šostakovičův Klavírní kvintet g moll.
Předesílám že Ševčíkovci mají pozoruhodné výhonky vysoké kvality, byli dobře připraveni a měli spoustu upřímné snahy dosáhnout mimořádné kvality. Páteří každého souboru tohoto typu je primárius. (Abych byl genderově korektní, tak v tomto případě primariuska.) V souborech, které se tím živí na plný úvazek, jsou první housle opečovávány, nemusí tříštit síly a čas, snad vyjma učení, vše je směrováno k ideálnímu cíli. Přestože je Pavla Tesařová v České republice výjimečný talent a v Prague Philharmonii mě vždy udiví svým příkladným výkonem, spekuluji, že nemá na svůj soubor tolik času a klidu, jako mívali legendární houslisté druhé poloviny minulého století – osobní příprava, zkoušení… Projevovalo se to více či méně celý večer (vyjma Kodályho).
Je přirozené, že by mladé lidé měli vnitřně prožívat a chápat romantismus, specifický janáčkovský jazyk a ruský šostakovičovský svéráz. Přesto jsem měl u Schumanna a Janáčka pocit, že je čeká ještě nekrátká cesta, aby se mohli srovnávat s vrcholy minulosti a přítomnosti. Frázovitě řečeno – musejí uzrát. Nicméně jestli spolu zůstanou, budou vytrvalí, nároční, sebekritičtí, budou na sobě mocně pracovat a věnují studiu dost času a myšlení, tak by vrcholu jednou dosáhnout měli.
Zvláštním případem byl Šostakovič. Na první poslech byl leaderem nepochybně klavírista Marek Kozák, který vytáhl z krátkého křídla Petrof výsledek hodný obdivu! Byl tahounem složitého díla, dokonce jsem měl pocit, že až příliš silným, což by si skladatel asi nepřál. Druhý pocit – dílo buďto nemělo být zařazeno na program nebo až za přibližně deset let nebo mělo být podrobeno intenzivní roční přípravě. Takto na mě výsledek působil, jakkoliv se velmi snažili, trochu prvoplánově. Ale mohu se mýlit.
Určitě se však nemýlím, že jde o jeden nezajímavějších komorních ansámblů, například v dechové sféře porovnatelným s Alinde Quintet… Přídavek byl vzhledem k přítomnosti špičkového klavíristy dvořákovský. Jakkoli je zatím Ševčíkovo kvarteto vzdáleno konkurenci domácí (například Bennewitzovo kvarteto, Wihanovo kvarteto) i světové (za plejádu kvartet jmenuji Dover Quartet), jeho hra a energie mě potěšily a naplnily nadějí.
Bylo by škoda, aby byla komorní řada této vážené instituce ve stínu řady orchestrální, proto doporučuji vaší pozornosti 9. březen, kdy se ve stejném prostoru představí Prague Philharmonia Wind Quartet. (Rád bych někdy slyšel koncert mladého philharmonického oktetu.)
Luboš Stehlík
