Ve stínu velkých hudebních institucí a sídel v Praze, jako jsou Rudolfinum, Obecní dům či Národní divadlo, existuje skromný barokní Michnův letohrádek, dílo Kiliána Ignáce Dientzendorfera na Novém městě, kde má domicil Muzeum Antonína Dvořáka, mimochodem v protější Psychiatrické léčebně zemřel Bedřich Smetana. Neprezentuje jen Dvořákovy rukopisy a korespondenci, ale nabízí i živou hudbu (antonindvorak.nm.cz). Poslední říjnový večer jsem se vydal za hudbou právě sem. Dalším lákadlem bylo pro mě Klavírní kvarteto Josefa Suka, které jsem kdysi slyšel v již neexistující sestavě. Nabídlo hudbu dvou přátel – Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka, Klavírní kvartet č. 3 c moll, op. 60, Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87.
Fota Petra Hajská.
Soubor je v současnosti vícegenerační. Páteří je manželská dvojice Radim Kresta (housle) a Eva Krestová (viola), kterou „doplňují“ klavírista Pavel Zemen (1992) a cellistka Aneta Šudáková (1998), tedy hudebníci tří generací – X, Y a Z. Přesto je celek zcela homogenní, skvěle sehraný a přestože je mezi leaderem a nejmladší hudebnicí nemalý věkový rozdíl, na rozdíl od zevnějšku to není ve hře ani na vteřinu znát. Společný dech a názor je neuvěřitelný.
Zatímco vysokou úroveň manželů Krestových znám (u paní Evy dokonce velmi dobře), ostatní ne. Zjistil jsem, že klavírní kvality pana Zemena jsou hodně vysoké. Možná nebude oslnivým sólistou mezinárodního střihu jako Ivo Kahánek či mladý Ivan Klánský, určitě však bude díky muzikálnosti, variabilitě úhozu, empatie a umění naslouchat (snad i pokoře) mířit mezi vrcholy komorní hry. Velký talent, zatím perla, která není tak viditelná jako jiní pianisté… Podobné je to s cellistkou. Je mimořádně muzikální, také umí naslouchat, což je v tomto nástrojovém formátu obzvlášť důležité, neboť basa (cello) tvrdí muziku, je to background formace. Myslím, že základem její hry je umění poslouchat, vyvažovat, čechrat hudbu, citlivě doplňovat valéry paradigmatu hudby. Poslouchat její hru ze vzdálenosti tří metrů byl pro mě neobyčejný zážitek, který jsem zažil dvakrát v životě – při salonech Vážného zájmu a v 70. letech při aktivních „disidentských“ koncertech při hře prima vista. Kouzelný byl i vizuální rozměr její hry, když na několika místech Dvořáka, snad okouzlena hudbou a společným muzicírováním, se ve stylu Mona Lisy občas jemně usmála. Uzemnila mě sóla – 3. věta v Brahmsovi a 2. věta v Dvořákovi. Hra obou manželů dodala hudbě lesk v případě houslí a drive a tónovou lahodnost violy. A také obrovskou zkušenost! Hudební amalgám, který jsem v takové kvalitě slyšel v Česku vzácně.
Brahms měl jako vždy pevnou strukturu, která byla osvěžena vzněty v agogice a jemnými posuny v temporytmu. Dvořák byl vodopádem invence. Pro mě strhující muzika, nesmírně tvůrčí a na rozdíl od Brahmse světlejší a pozitivnější, jež by se měla hodně často připomínat. Nicméně by se měla připomínat v akusticky lepších sálech. I když kdo by odolal tak lákavému genius loci. Přál bych si tento program se stejným souborem slyšet v Dvořákově síni Rudolfina. Klavírní kvarteto Josefa Suka doporučuji sledovat. Jen doufám, že to bude dlouhé pozorování a nepodlehne touhám po vábení světa. Nestálost, rutina a lidské vztahy jsou největší hrozbou komorních formací v celém světě.
Luboš Stehlík
