Na koncertu 26. února 2026 v Rudolfinu nechal principál Collegia 1704 Václav Luks doma svůj sbor a věnoval se pouze instrumentální hudbě čistého tzv. vídeňského klasicismu, ve spotřební i vrcholné podobě.
Hrdě se přihlásil k Janu Křtiteli Vaňhalovi, kterého velmi ctí a myslí si (podobně i já), že je neprávem vnímán jako kleinmeister a epigon. Patří mezi české skladatele, kteří se v 18. století proslavili v Evropě a díky na svou dobu dlouhému životu vytvořil rozsáhlé dílo. Jen ve Vídni žil od roku 1760 až do své smrti léta Páně 1813. Jeho okolí uznávalo nejen jeho symfonie, ale i klavírní a duchovní skladby. Pravda, jeho styl je podobný spíše Haydnovi než Mozartovi, leč tematickou vynalézavostí, efektní a neotřelou orchestrací a muzikální ladností rozhodně převyšoval průměr konce 18. století. Symfonie skládal nejen klasicky čtyřvěté, ale i třívěté (bez menuetu). Mollové cyklické opusy mám rád, takže jeho skvostná Symfonie d moll je mi blízká. Má sice jednoduchou fakturu, je přímočará, ale v jemné míře patetičnosti velmi naléhavá. Pro mě je stejně silná jako leckteré Haydnovy symfonie.
Vaňhal ten večer vedl dialog s Mozartem. Nejprve collegium zahrálo Balletmusik K. 367, jež se v Čechách hrává jen výjimečně; já ji slyšel živě poprvé. Je to v podstatě francouzsko-italský doplněk jeho opery Idomeneo, který se někde uvádí, jinde nikoliv, jest tedy asi chápán jako zbytný. Nicméně je výtečná muzika, jako samostatné číslo má svůj význam a je dobře, že s ním Václav Luks pražské publikum seznámil. K původnímu tanečnímu účelu odkazují názvy vět, jejichž obsah ne vždy souzní s tanečním základem – Chaconne, Passepied, Gavotte, Passacaille, Pas seul (tanec o samotě) – například původní passepied byl docela živý tanec, u Mozarta připomíná spíše rakouský ländler. Jakkoli Mozartův divertissement stojí v jeho díle na okraji, jest to kvalitní, životodárná hudba.
Vrcholem večera byla samozřejmě Mozartova Symfonie D dur č. 38 K. 504, nejen dle mého mínění jedno z nejlepších orchestrálních děl 18. století. V Praze už první uvedení vzbudilo nadšení, jež trvá dodnes a určitě bude pozemšťany oblažovat ještě několik staletí, pakliže si planetu sami nezničíme.
Třívěté veledílo začíná neobvyklým pomalým vstupem. V 18. století sice nebyl unikátní, ale od Mozarta zcela jistě nejgeniálnější. Introdukce je výrazově dramatická a má obrovské napětí. Následné sonátové hlavní téma má sugestivní neklid a skladatel si pohrává s drobnými figurami. Druhé téma je samozřejmě zpěvné. Celá věta je až existenciálně dramatická (záleží samozřejmě na interpretaci). V klasicistní a romantické evropské hudbě se často stávalo, že do volné věty tvůrce vložil nejosobnější emoce. Míra melancholie Andante je však mimořádná. Třetí věta není povrchně energická či půvabná, ale nabitá úderností, výraznou rytmikou a naléhavostí. Mozart pochopil, že v této symfonii není místo pro tanec. Menuet chybí, čas scherza nastal s Beethovenem a jeho pokračovateli.
Hra Collegia 1704 byla celý večer excelentní. Všichni ze sebe vydali maximum možného. Navíc jsem musel žasnout nad výkonem koncertního mistra Ivana Ilieva. Skvěle nastudováno a provedeno (možná bych volil ve finále Pražské místo prestissima „jen“ presto…).
Mozarta lze interpretovat sterým způsobem: Bernstein versus Böhm, Karajan versus Abbado, Kubelík versus Haitink a tak bych mohl dlouho pokračovat. Z historicky poučené sféry se mi líbí například Harnoncourt (viz jeho koncert na Pražském jaru v roce 2001, který byl pro mě doživotním zážitkem), méně Gardiner… Požitkem je například interpretace Berlínské filharmonie, Royal Concertgebouw Orchestra, Evropského komorního orchestru a samozřejmě Vídeňské filharmonie (viz koncert na Pražském jaru 2006). Potěšení jsem vždy měl z Pražské symfonie Pražské komorní filharmonie a Jiřího Bělohlávka (mimochodem v 2003 nahráli Pražskou se stejným Vaňhalem a je to jeden z titulů, kterým se může Supraphon pyšnit i dnes).
Fota Petra Hajská.
Collegium 1704 bych řadil v historicky poučeném interpretačním šuplíku bezesporu mezi mezinárodní špičku. Za sebe si však raději poslechnu Pražskou přece jen s Abbadem, Bělohlávkem, Honeckem nebo Harnoncourtem.
Luboš Stehlík
