Rok české hudby 2024 na Moravě zahájil ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser spolu s premiérem české vlády Petrem Fialou, ministrem kultury Martinem Baxou a brněnskou primátorkou Markétou Vaňkovou v Janáčkově divadle 2. února před začátkem slavnostní premiéry Smetanova Dalibora. Do Brna se Dalibor vrátil po neuvěřitelných třiceti letech.
Fota Marek Olbrzymek / NdB
Brněnský operní soubor se šéfem opery Jiřím Heřmanem získal pro inscenaci Dalibora vynikající tým vedený anglickým režisérem Davidem Pountneym a dirigentem Tomášem Hanusem. Inscenace Dalibora vznikla v koprodukci s Welsh National Opera Cardiff (WNO), jejímž hudebním ředitelem je Tomáš Hanus už od roku 2016. Byl pro tuto důležitou pozici vybrán právě Davidem Pountneym, tehdejším intendantem a uměleckým šéfem WNO. Spolupracují spolu už léta, málokterou inscenaci však vytvářeli od jejího začátku, a tak si společnou práci v Brně užili k oboustranné spokojenosti.
David Pountney spolupracoval s brněnským souborem v minulosti už dvakrát, poprvé na Janáčkově Její pastorkyni, kterou roku 2002 režíroval ve vídeňské Staatsoper (dirigoval Seiji Ozawa) a o dva roky později ji s českými pěvci v koprodukci s Vídní zopakoval v Janáčkově divadle. Tuto nezestárlou inscenaci uvedla Vídeňská státní opera nedávno (2022) v obnovené premiéře pod taktovkou Tomáše Hanuse. Pountneyho inscenace první verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v monumentální scénografii Stefanose Lazaridise slavnostně uzavřela v Brně před dvaceti lety Rok české hudby 2004 (byla uvedena v Janáčkově divadle v lednu 2005). A ještě připomeňme, že byl Tomáš Hanus v letech 2007-2009 šéfdirigentem brněnské opery.
Spolupráce velšského a brněnského operního souboru je zcela mimořádným projektem, je propojením úsilí dvou velmi kvalitních souborů, kterým umožňuje vzájemné obohacení a je přínosem pro obě města a jejich obyvatele. Tomuto vzácnému propojení předcházelo hostování cardiffského WNO na dvou festivalech Janáček Brno, poprvé s Janáčkovou operou Z mrtvého domu (režie David Pountney, dirigent Tomáš Hanus, 2018), podruhé s Věcí Makropulos v režii Olivie Fuchs opět s hudebním ředitelem WNO Tomášem Hanusem, který také dirigoval koncert orchestru WNO s Brittenovými interludii z opery Peter Grimes, Dvořákovými Biblickými písněmi, částmi Wagnerovy opery Tristan a Isolda a Janáčkovou Sinfoniettou. S tímto výborným „operním“ orchestrem, který se plně věnuje také koncertní činnosti, Tomáš Hanus zahájil loňské Pražské jaro strhující dramaticky vystavěnou a emočně bohatou Smetanovou Mou vlastí.
Režisér David Pountney v celé své kariéře rád a často inscenoval a dramaturgicky objevoval málo hrané opery nebo uváděl opery v jejich světové premiéře. Věnuje se s oblibou českým operám, jichž inscenoval šestnáct, z nich některé opakovaně, například Janáčkovu Káťu Kabanovou čtyřikrát v různých inscenacích. Režíroval všechny Janáčkovy opery, pět oper Smetanových – Hubičku, Dalibora, Čertovu stěnu, Dvě vdovy a Prodanou nevěstu, z oper Bohuslava Martinů Juliettu, Řecké pašije a Vojáka a tanečnici a také legendární inscenaci Dvořákovy Rusalky (English National Opera London, 1983). V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století uspořádaly Skotská opera v Glasgově a Velšská národní opera v Cardiffu cyklus Janáčkových oper.
David Pountney režíruje Smetanova Dalibora už podruhé. Byla to právě jeho excelentní inscenace Dalibora v podání Scottish Opera Glasgow, která na Edinburském festivalu v roce 1998 inspirovala vedení pražského Národního divadla ke spolupráci s ním. Připomeňme jen, že Dalibora tehdy v Edinburku zpíval Leo Marian Vodička a Žalářníka Beneše Jiří Kalendovský. Znamenitý anglický scénograf Ralf Koltai vytvořil tehdy symbolickou scénografii, která připomínala vnitřek strunného nástroje, dirigoval Richard Armstrong. Smetanův Dalibor byl v Edinburku kdysi poměrně známý, protože na zdejší festival přivezlo pražské Národní divadlo inscenaci Dalibora při své první návštěvě v roce 1964 a se stejnou inscenací se pak ještě vrátilo roku 1970.
Uplynuly pouhé dva roky od edinburského Dalibora a pražské Národní divadlo uvedlo v koprodukci s Operou North Leeds překrásnou Pountneyho Juliettu Bohuslava Martinů (2000) a o rok později Pountney inscenoval v Národním divadle spolu s dirigentem Jiřím Bělohlávkem Smetanovu Čertovu stěnu.
Ale zpět k brněnské premiéře. Dirigent Tomáš Hanus toužil po práci na Daliborovi mnoho let, ba desetiletí a brněnské setkání se Smetanovou operou, kterou považuje za jeden z vrcholů skladatelova operního díla, je pro něj slyšitelným zážitkem. S režisérem Pountneym uvažovali nad Daliborem pochopitelně nejprve po stránce dramaturgické. Dalibora nedělí na tři jednání, ale na dvě poloviny. V první části je soudní proces s Daliborem a jeho ohlas ve veřejnosti, ba i v médiích, druhá část se odehrává ve vězení a je věnována jednotlivým postavám a jejich niterným prožitkům. Škrty jsou spíš kosmetické, prospívají však dramatičtějšímu vývoji inscenace, text libreta je mírně upraven především ve prospěch jeho zhudebněné podoby. Inscenace se částečně vrací ke Smetanovu původnímu závěru opery, v němž Dalibor nevystupuje jako živá postava, byl popraven už dřív. Králův Budivoj a jeho muži nejsou přítomni, Dalibor a Milada se setkávají jen symbolicky, jejich duše jako by společně odcházely do nebe.
Klíčem k brněnskému Daliborovi je základní úvaha nad postavením výjimečné osobnosti v dějinách. Pro její podporovatele je hrdinou, pro odpůrce odpadlíkem, teroristou, který se staví proti státní moci. Tento rozpor žije a bude žít navždy, záleží vždy na úhlu pohledu. Proto vidíme na jevišti víceméně naše současníky, Daliborovy ozbrojené podporovatele, soudní dvůr, jehož soudci se nechají podplatit, Krále Vladislava, který je politickým pokrytcem a nad Daliborem odsouzeným k smrti si jako Pilát myje ruce. Milada je tu součástí naplánovaného soudního procesu, hraje roli, která jí byla určena a teprve později pochopí, že její místo je naopak mezi Daliborovými zastánci. Na jevišti sledujeme politický boj, dění, které se od minulosti stále opakuje a opakovat bude. Neujde nám připomínka komunistických zaranžovaných politických procesů, na které nesmíme zapomenout. Ano, Dalibor je politické divadlo, v tom je jeho síla. Státní moc Dalibora popraví, zemře i Jitčin Vítek, Milada, ale také ten naivní Žalářník Beneš, který nesehrál svou roli tak, jak měl. Vidíme aktuální nemilosrdné divadlo, které se nás týká a nese nás s sebou. Je doprovázeno Smetanovou hudbou, která inspirovaná operní reformou Richarda Wagnera nabývá na širokodechosti a dramatičnosti. Dirigent Tomáš Hanus rozpracovává operní hudbu vždy v zájmu divadelnosti inscenace, naplňuje ji bohatstvím neustálých proměn tempových, dynamických, barevných. Jeho kontakt s jevištěm je příkladný, dýchá s interprety, ať jsou to sólisté nebo sbor. Místo neustálého forte a důrazů, jak by si byl skladatel přál, dodává Smetanově hudbě proměnlivost a neustále ji koordinuje s výrazovým zpíváním, vypracovanou dynamikou, s možnostmi sólistů. Hanusův orchestr nikde nekryje zpěváky.
Představitelé postav byli vybráni s velkou pečlivostí. Peter Berger (Dalibor) se od svých vystoupení v pražské inscenaci Dalibora (2019) proměnil ve výraznou osobnost s naprosto přesvědčivými prostředky pěveckými a hereckými, jeho hlasový projev se vyjasnil a barevně obohatil. Maďarská pěvkyně Csilla Boross jako Milada má pro tuto neobyčejně obtížnou roli (napsanou pro dramatický soprán sahající od sopránových výšek k altovým hloubkám) bohatou barevnost hlasu, obohacuje zpěvní linku pružnými dynamickými odstíny. Jana Šrejma Kačírková vybavuje svou odbojnou Jitku suverénním pěveckým výkonem a hereckým výrazem, který se projevuje i ve způsobu její zvláštně uvolněné chůze. Krásný hlas Tomasze Koniecznyho zejména v první části opery nevládne tolik potřebným „smetanovským“ legatem. Spolehlivý je Vítek Ondřeje Koplíka, slibně se rozvíjí znělost a barevnost hlasu mladého Daniela Kfelíře jako velitele královské gardy Budivoje. Jenpro Žalářníka Beneše nemají v Brně ten u nás vzácně se vyskytující sonornější bas, téměř bas profondo. David Szendiuch roli zazpívá, ale stýská se nám po jeho předchůdcích.
Vynikající sbor brněnské opery tentokrát připravil sbormistr Martin Buchta a budeme si mimo jiné dlouho pamatovat vtipný husarský kousek ve zpěvu zbrojnošů, kdy sbor v dramatické situaci v rychlém tempu bezchybně měnil terasovitou dynamiku z forte do piana a zpět. Dirigent Tomáš Hanus inspiroval celý soubor v čele s orchestrem k silnému emotivnímu výkonu. Jeho schopnost vystavět inscenaci po hudební stránce do nejmenších odstínů a naplnit ji neobyčejnou vřelostí se opakovaně projevuje při jeho četných hostováních u velkých evropských operních domů včetně milánské La Scaly, kde loni s velkým úspěchem nastudoval historicky první Dvořákovu Rusalku.
V Brně opera žije, v mnoha inscenacích se zabývá tím, co současné obecenstvo zajímá. Je mi líto těch diváků, kteří nejsou ochotni chápat operu jako divadlo proměňující se v závislosti na každodenní realitě. Nerozumím tomu, proč by právě opera neměla, podobně jako třeba hry Williama Shakespeara, stále znovu ožívat bohatstvím výkladů, zabývajících se různými fasetami toho mnohovýznamového kaleidoskopu, které každá nová inscenace nasvítí z jiného úhlu. Proč by se právě operní inscenace měly sobě podobat jako vejce vejci?
David Pountney vypráví dramatický příběh, jehož součástí je hluboce emotivní složka, téměř realistické scény střídají výrazně metaforické obrazy. Hrdinný Dalibor, který mstil krutou smrt svého přítele, je u královského soudu a později také ve vězení provázen hudebními nástroji hrajícími na jevišti. Harfa, housle a violoncello. Smetanova hudba má v inscenaci dominantní postavení. V těchto chvílích není Dalibor ani hrdina ani terorista, jen hluboce cítící člověk. Také jeho setkání s Miladou je metaforické a v závěru opery vidíme, jak duše Dalibora a Milady společně odcházejí tam, kde je už nic nemůže ohrozit. Stejně jako v některých předešlých scénách zpřítomňuje Jitka pohled na jejich spojené ruce pomocí videa snímaného mobilem a zviditelněného na zadním prospektu jeviště.
Ocenila jsem na několika místech režisérův specifický, ostatně anglický, smysl pro humor, jímž dokáže na okamžik nadlehčit závažný průběh inscenace. Tak například Milada celkem pochopitelně netuší, co Dalibor potřebuje, aby mohl uprchnout z vězení, a tak bere s sebou všechno, co najde v zásuvce žalářníkova stolu. Začne kladivem, které rozpačitě postaví kolmo, ale lehce našikmo k ploše stolu. Á – tady chybí jen srp… Rozverný výstup Daliborových stoupenců ozbrojených střelnými zbraněmi… Soudci, kteří si po výslechu Žalářníka Beneše všichni komicky zacpou uši – a následuje výstřel v zákulisí…
Režisér David Pountney a dirigent Tomáš Hanus si viditelně a slyšitelně velmi rozumí, jejich cesta k výsledné inscenaci je neoddělitelně společná. Málokdy vidíme tak volně dýchající veskrze současné divadelní, operní dílo. Dík inscenátorům a všem účinkujícím, kteří se zaujetím naplňují tu přehledně, proměnlivě, postupně se prosazující řeč této mimořádné inscenace!
Bedřich Smetana: Dalibor, Národní divadlo Brno, premiéra 2. února 2024, Janáčkovo divadlo. Dirigent Tomáš Hanus, režie David Pountney, scéna Robert Innes Hopkins, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, světelný design Fabrice Kebour, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Martin Svobodník, videoprojekce Adéla Szturcová.
