Bohuslava Matouška znám téměř třicet let. Patří do zlaté galerie českých hudebních dějin a jistě mezi naši houslovou elitu. Klidně bych jej řadil k jménům Jaroslav Kocian, Váša Příhoda, Jiří Novák, Josef Suk nebo Václav Snítil a porovnám-li jeho hru z jeho vrcholné doby se současností mladých českých houslových hvězd, vnímám specifika, ale neslyším kvalitativní rozdíl. Svět klasické hudby trpí zvláštním pokřivením – po sedmdesátce je muzikant vnímán jako anachronismus (vyjma dirigentů). Já bych jej do hudebního hřbitova neposílal. 26. září oslavil 75. narozeniny.
Nebudeme super korektně předstírat, že se neznáme, takže si nebudeme vykat ani onikat… Jaký byl tvůj muzikantský život?
Byl zajímavý a vůbec si nemohu stěžovat. Od dětství jsem věděl, že budu jednou houslista. Kvůli minulému režimu jsem sice neměl na růžích ustláno, ale nějaké úspěchy přišly – první místo v soutěži Pražského jara, Japonsko – a zdálo se, že se rozjede velká mezinárodní kariéra, ale nestalo se tak a vždycky to někam zmizelo… Od útlého věku jsem měl krásný muzikantský život – maminka byla klavíristka, tatínek amatérský cellista, výborná liduška v Havlíčkově Brodě, měl jsem kliku na kantory – Zdeněk Němec, Jaroslav Pekelský, k němuž mě doporučili Rauch a Sádlo, Václav Snítil…
Pekelský…?
…byl úžasně milý člověk. Sice nikdy nehrál, ale vše skvěle vysvětlil, dokázal vést i bez houslí.
A Václav Snítil?
Snítil byl samozřejmě aktivní, takže to byly jiné lekce, jiný muzikantský vzduch. Laskavý a stále usměvavý pán mě již tehdy zaujal svojí úžasnou energií a optimismem. Blíže jsme se poznali v době, kdy po odchodu prof. Pekelského do důchodu mě v posledním ročníku převzal pod svá ochranná křídla právě prof. Snítil. Každé setkání s ním byla pro mě velká událost, na hodiny jsem se vždy pečlivě připravoval, a tak kromě krásné atmosféry na hodině jsem často obdržel od pana profesora pochvalu, což pro mě byla odměna největší. Byl ke svým studentům přísný, ale také velmi spravedlivý. Světový rozhled, který získal za svých koncertních cest, přenášel i na studenty, kterým svěřoval bez rozpaků ty největší taje umění houslové hry.
Pražské jaro 1972 bylo tvým triumfem, stal si se absolutním vítězem…
Ano, přišly i nabídky na sólové hraní v cizině, takže jsem si říkal, že se ledy prolomily, ale všechny se ztratily v prázdnotě. Až později jsem se dozvěděl, že Pragokoncert, pro něhož jsem byl jen záskokář, pojistka, vyslal do světa zprávu, že nemám o hraní na Západě zájem a koncertní nabídky přesunul jiným houslistům… To víš byla 70. léta a na výsluní byli jiné lidé. Zároveň naštěstí počaly moje cesty za poznáváním světa. Několikrát jsem absolvoval mistrovské kursy Nathana Milsteina v Curychu, nejdříve u Arthura Grumiauxe a později vícekrát u Nathana Milsteina, což bylo pro mě osudové.
Jaký byl Milstein, jeden z velkých houslistů 20. století?
Učil příkladem. Prostě vzal do rukou housle a nabízel všemožné interpretace. Neřešil techniku nebo ruce, prostě hrál. Jenže naštěstí mi nestačily hodiny s ním a byl jsem jeden z mála studentů, kdo necvičil. Ostatní byli zalezlí a přehrávali, kdežto já chodil na hodiny jiných a poslouchal! Byla to obrovská škola.
Ale řešit ruce snad ani nešlo…
Na AMU mě jednou profesorka Hlouňová zastavila na chodbě a nabádala mě: „Matoušku, vy byste měl přejít ke mně, předělala bych vám ruce.“ Nevím, jak to myslela, ale prostě jsem nezapadal do její představy ideálního držení houslí a práce rukou.
Jak to bylo s Japonskem?
V Yomiuri Nippon Symphony Orchestra se o mně někde dozvěděli a chtěli mě jako sólistu a koncertního mistra, přestože jsem měl nulovou orchestrální praxi. Bylo to jako být hozen do vody a učit se plavat, ale zvládnul jsem to a musel jsem za krátkou dobu zvládnout hlavní symfonický repertoár – od Mozarta přes Mahlera po 20. století. Mimochodem byl jsem jediným koncertním mistrem, takže jsem za sezonu odehrál přibližně 90 koncertů, přičemž jsem neměl zástupce, a navíc jsem měl ve smlouvě 20 sólových koncertů. A když jsem hrál sólo, odpustili mi sice předehru, ale ne druhou část večera. Dokonce byly koncerty, kdy jsem nejdříve hrál Haydnovu šestou symfonii, kde jsou samá houslová sóla, pak obě Beethovenovy houslové romance a nakonec Rimského-Korzakova Šeherezáda, kterou ti nemusím popisovat… Ačkoli jsem byl v Japonsku koncertním mistrem a sólistou, moc jsem se tam naučil. Kromě orchestrálního repertoáru hlavně spoluprací s řadou velkých dirigentů. Zásadní byly pro mě třeba diskuse se Sergiu Celibidachem…
S Celibidachem.
S Kitajenkem.
Jak dlouho jsi byl v Japonsku?
Rok. Pak jsem se vrátil domů, protože jsem doufal, že se tady situace pro mě změnila. Nic nestalo a já stále neměl práci. Japonci se ozvali znovu a nabídli mi dvouleté angažmá. To mi připadalo moc dlouhé a opět jsem doufal, že se na mě úplně nezapomene. Jenže po roce a půl jsem měl pocit, že je situace úplně stejná. Naštěstí se ozvali kluci z Doležalova kvarteta, abych nahradil nemocného primária. Tak jsem to zkusil a působil v něm pět let a občas jsem měl i sólové hraní. Pak přišel violista Honza Pěruška a protože to s Karlem Doležalem dál nešlo, změnili jsme název na Stamicovo kvarteto. A v něm jsem hrál deset let. Nebylo to kvůli určitým stranickým a byrokratickým tlakům lehké, ale ustáli jsme to. Hodně nám pomohlo, že jsem vyhráli kvartetní soutěž v Salcburku. Ukázalo se, že projekt nového kvarteta byl úspěšný – hodně koncertů a spousta nahrávek… Potom jsem odešel se souhlasem kolegů a snažil se vybudovat sólovou dráhu. Se Stamicovci jsem se pak potkával hlavně v roli violisty. Komorní muziku jsem však neopustil a dvacet let vedl České filharmonické okteto a asi dvanáct let České filharmonické sexteto. Bohužel Martinů trio, kdy jsme měli požehnání přímo od paní Charlotty Martinů, zašlo na úbytě, protože jsme prostě neměli koncerty. Krátce jsem hrál ve Dvořákově triu – opět málo koncertů a občas v Dvořákově klavírním kvartetu. Na některé tak zvané kšefty vzpomínám nerad, například na roční putování po Německu s Českou komorní filharmonií.
Máš obrovské kvartetní zkušenosti. Myslím, že jsi velmi kompetentní zamyslet se nad minulostí, současností a budoucností českých smyčcových kvartet…
Říkává se, že v tomto oboru hrajeme prim – České kvarteto, Ševčíkovo, později Smetanovci, Vlachovci, Janáčkovci, Kvarteto Prahy… Souborů v naší době přibývá, i když asi ne tolik, jako kdysi, a roste technická kvalita. Vidím několik mladých kvartet, které jsou skutečně na hodně vysoké úrovni. A mají jednu výhodu – oproti zahraničí, kde mají hráči často hlavní zaměstnání jinde, se aspoň některá česká kvarteta snaží o opačný model. A to je pak slyšet. Důležitá je osobnost hráče, zvláště pak samozřejmě primária. Takže sejdou-li se v souboru silné osobnosti s komorním cítěním, což je klíčové, může potom všechno krásně fungovat.
Co to je komorní cítění?
Umění naslouchat! Vědomí, že nejsem tady jen já, ale čtyři, šest nebo osm dalších muzikantů. Musím vědět, co kdo přesně hraje, slyšet a okamžitě reagovat. Pakliže sólista hraje a dává dirigentovi a orchestru najevo snažte se, pak takový člověk nemůže být i dobrým komorním hráčem.
A co učení?
Nejdřív brněnská JAMU a poté pražská HAMU, kde učím dodnes.
Několikrát jsi zmínil soutěžení. Jaký máš po letech názor na soutěže?
Na to není snadné odpovědět. Vypadá to, že bez vítězství v soutěži nemá mladý muzikant šanci se prosadit. Pokud jimi neprojde, má velký problém se uchytit, pokud to není naprosto výjimečný talent a nemá štěstí na špičkového manažera. Soutěže v tom do určité míry pomáhají. Moje zkušenosti se soutěžemi jsou různé. V Pražském jaru jsem si vylosoval jedničku, prošel jsem s ní celou soutěží, nakonec jsem jedničkou zůstal a vše bylo tehdy transparentní. Před několika lety jsem se tam vrátil v pozici porotce a byl svědkem všelijakých neférovostí, takže pak člověka napadne – proč soutěže?… Spektrum soutěží v tomto století roste jako houby po dešti, ale otázka spravedlnosti je docela důležitá. Jsem ale dalek paušalizovat.
Obraťme list a povídejme si o nahrávkách. Natočil jsi spoustu hudby, ale přijde mi, že dominantní je pět kompletů – tři martinůovské a dva dvořákovské. Pověz mi o tvém životě s Bohuslavem Martinů a natáčení jeho hudby.
Nahrávky nezačaly touto hudbou. Můj první kontakt s ním začal v prenatálním věku, kdy moje maminka v těhotenství coby členka Kühnova dětského sboru celých devět měsíců zpívala Špalíček a jsem přesvědčen, že jsem to musel vnímat. Nicméně v profesionálním hudebním životě jsem dlouho hrál jen rozsahem malou Sonatinu. Nicméně zásadní poznání přišlo s Martinů smyčcovými kvartety, kdy jsem byl ohromen silou jeho hudby a posléze jejich kompletní nahrávka, za níž jsme dostali tehdy hodně prestižní Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros. Když jsem zjistil, kolik toho Martinů napsal pro housle a klavír a jaký je to poklad, rozhodl jsem se s klavíristou Petrem Adamcem pustit se do kompletu. Nešlo by to však bez několika dobrých duší – Václava Riedlbaucha, režiséra Zdeňka Zahradníka a zvukového mistra Tomáše Zikmunda a během dvou let jsme to natočili. Vydavatelem byl Supraphon a projekt získal Classic Award na MIDEM v Cannes. Bohužel Supraphon absolutně nevyužil propagační možnosti, jež tato velká cena skýtá. Tento světový úspěch mě pak postrčil k natočení obrovského díla Bohuslava Martinů pro kocertantní housle (i violu) a orchestr. Příprava nebyla ekonomicky a logisticky jednoduchá, ale nakonec jsme to s mým vkladem, pomocí mecenášů, Nadace Bohuslava Martinů, především Aleše Březiny, a spolupráce České filharmonie, dirigenta Christophera Hogwooda a v několika dvojkoncertech hostujících sólistů podařilo. Vstříc mi vyšel i Hyperion, vydavatel kompletu. Jeho součástí jsou i obě verze Suity concertante. Nejdříve vyšla jednotlivá 4 CD s půlročním odstupem, před pěti lety pak Hyperion vydal celý komplet jako 4CD-Box.
Čím je ti Martinů blízký?
S jeho úžasnou hudbou jsem se poprvé setkal v Japonsku, kde jsem hrál Pátou symfonii. Kvartety přišly až potom. Martinů je především nádherně typicky český. Častokrát je tomu tak, že po těžké a kompozičně složité hudbě se najednou otevřou nebesa, vše se projasní a duši posluchače pohladí. Třeba v koncertech jsou místa, která mě pokaždé chytí u srdce a člověka přepadnou emoce, které se nedají ovládnout. Nicméně není to jen u Martinů, něco podobného mám například i s hudbou Antonína Dvořáka.
Luboš Stehlík
(Dokončení exkluzívního rozhovoru s oslavencem Bohuslavem Matouškem uveřejní Polyharmonie někdy později.)
