Začněme zpravodajstvím. Ve středu 9. 10. 2024 se podvečerní Lipsko ponořilo do slavnostní nálady: tisíce lidí v ulicích a na náměstích historického středu města, průvod se svíčkami, bezpečnostní aparát na každém rohu, spolkový kancléř Scholze a bývalý spolkový prezident Gauck v kostele svatého Mikuláše při slavnostní evangelické bohoslužbě. Ano, v tom kostele, v němž sloužil Bach a uskutečnila se v něm premiéra mnoha jeho chrámových kompozic v čele s Janovými pašijemi. Lipsko a s ním i celé Německo si připomnělo 35. výročí pádu železné opony, která po druhé světové válce rozpůlila Evropu a Německo, evropskou a německou společnost a kulturu vedví. Teror – modlitba jako tichý protest – studentská revolta – vítězství svobody. To byla hesla středečního dne a letošních říjnových oslav konce rozděleného Německa.
Gewandhaus Orchestra. Foto Gert Mothes.
Vzpomínkovým oslavám vyšla vstříc i dramaturgie velkého symfonického koncertu Lipského orchestru Gewandhaus ve čtvrtek a pátek 10. a 11. 10. 2024 (recenzuji koncert 10. 11.). Původně jej měl řídit Semjon Byčkov, kvůli nemoci jej však zastoupil v Německu etablovaný britský dirigent Andrew Manze, bývalý šéfdirigent Severoněmecké rozhlasové filharmonie v Hannoveru. Manze je typem civilního praktika, jehož na podiu rozhodně neobklopuje nějaká rádoby transcendentální aureola. Civilně byly koncipovány i lipské oslavy a takové bylo i vyznění recenzovaného koncertu v brutalistním svatostánku lipského Gewandhausu, jehož zdi otevřel legendární šéfdirigent Kurt Masur na podzim 1989 občanské revoluci lipských obyvatel volajících po svobodě.
Andrew Manze.
Hlavním autorem večera byl Beethoven, jak jinak v Lipsku, jak jinak v Německu. Večer v takřka vyprodaném sále rámovala jeho programní předehra Coriolan op. 62 a Osudová symfonie op. 67. Poněkud zbytně působila ještě druhá skladatelova ouvertura v úvodu večera, předehra Fidelio op. 72 ke stejnojmenné Beethovenově opeře, která sice navodí atmosféru úvodní beidermeierové scény poslední verze Beethovenovy opery, nemá však v sobě étos předeher Leonora I–III. Právě předehra Fidelio byla pro mě dramaturgickou i interpretační slabinou jinak výborně gradujícího večera. Naopak ouvertura Coriolan zazněla v Manzeho nastudování v odpovídajícím důrazu na tematický minimalismus, pochmurnou atmosféru i závěrečnou osvobozující katarzi ve zvuku žesťových nástrojů. Dirigentovi se dařilo orchestr tišit v dynamice, a vytvářet tak nutný prostor pro jásavé finále.
Po přestávce zazněla Beethovenova Pátá symfonie c moll op. 67 Osudová, jejíž vnitřní obsah před lety pregnantně shrnul revolucionář Nikolaus Harnoncourt: Teror – modlitba jako tichý protest – studentská revolta – vítězství svobody. Manzeho nastudování mělo v první větě drive a naléhavost, jen nebylo podle mého názoru dostatečně dynamicky kontrastní a znělo v delikátní akustice lipského Gewandhausu zbytečně hlučně. Druhá věta byla skutečným modlitebním protestem, procesím, tichým vzdorem klidně pochodujícího protestního shromáždění prosícího nebesa. Praktik Manze má občas sklony k rutinérství, pomalá věta však měla odpovídající vnitřní tah a gradaci. Scherzo mělo v sobě autentickou drzost a troufalost studentských revolt a revolucí, zvláště trio vyznělo jako skandované výkřiky rozvášněného davu. Čekal jsem bombastičtější a dynamicky teatrálněji gradované finále, ale Manze vedl orchestr k objektivnímu vyznění i ve finále. Jeden každý posluchač tak dostal svůj vlastní prostor k osobní interpretaci finále Beethovenovy Osudové.
Josef Špaček. Foto Radovan Šubín.
Lipští dramaturgové dokázali zkombinovat rétora a revolucionáře Beethovena s introspektivním nacionalistou Dvořákem. Zvolili skladatelův Houslový koncert a moll op. 53, k jehož nastudování byl pozván sedmatřicetiletý český houslista Josef Špaček. Jeho hra, curriculum a mladistvé vzezření působily na lipské publikum až uhrančivě. Špačkovo provedení kanonického díla české houslové literatury mělo v sobě očekávaný pel středoevropské autenticity, sólista se však musel občas rvát s poněkud zatěžkaně hrajícím orchestrem, který měl koncert na programu naposledy koncem roku 2013 (Frank Peter Zimmermann). Ačkoliv má Manze skladatelův koncert v repertoáru (sám jsem jej slyšel v dirigentově nastudování před lety ve Vídni s Joshuou Bellem a dostupný je i záznam z Hannoveru s Isabelle Faust) a přestože orchestr doprovázel sólistu v redukovaném obsazení, sólista měl občas problém prosadit se zvukově proti orchestru. Špačkova kreace měla v sobě až cosi sportovního, čímž vhodně korespondovala s apollinsky atletickými rysy Beethovenových skladeb. Slyšet Josefa Špačka deset dnů po pražském provedení Isabelle Faust bylo více než poučné. Jsou to naprosto odlišné světy, zvukové i obsahové, což je jen dobře. Lipské publikum bylo Špačkovým hostováním nadšeno a na tvářích aplaudujícího auditoria bylo možno číst upřímné sympatie k českému houslistovi.
Josef Špaček se rozhodl nenosit sovy do Atén a místo obligátního Bacha se rozloučil s lipským publikem dvořákovským přídavkem. Společně s trojicí koncertních mistrů odměnil přítomné úpravou Dvořákovy Humoresky Ges dur, op. 101/7, pro sólové housle s doprovodem houslí, violy a violoncella. Sólista se tak veřejně přiznal ke své lásce ke komorní hudbě. Sportovní atmosféru houslového koncertu nakonec vystřídala domácká nálada Humoresky. Připomněla, v čem tkví mimo jiné síla Dvořákovy hudby – v melodické invenci a intimním sdělení.
Martin Jemelka
