Na podvečerní recitál čtyřiapadesátiletého Rusa Jevgenije Kisina, jenž patří mezi světovou klavírní elitu, jsem šel nejen s touhou slyšet něco výjimečného, ale také vzdát poctu zastánci Ukrajiny, s jehož názory se ztotožňuji. (S nelibostí jsem vnímal rušivé projevy nesouhlasu početné ruské menšiny v sále během hry, v pauzách, během přestávky a zvláště pak v následném aftertalk, kterou výborně vedl český pianista Ivo Kahánek, kdy měl pan Kisin na klopě vyzývavě umístěnou ukrajinskou vlaječku. Naštěstí jsem se od toho odsobnil. Jestli jsem ruské přivandrovalce správně pochopil, vytýkají mu nejen odpor vůči ruské agresi na Ukrajině, ale i manželku a židovství. Pak ovšem nechápu jejich účast na koncertu umělce, jehož občanské postoje nerespektují.)
Fota Ivan Malý / Česká filharmonie.
Hlavní data: Jevgenij Igorevič Kisin se narodil v Moskvě, měl židovské rodiče. Podobně jako Yehudi Menuhin byl zázračným dítětem. Je vzácným příkladem hudebníka, který nikdy nesoutěžil a přitom se coby geniální klavírista celosvětově prosadil. Je nejen fenomenálním pianistou, ale také komponuje a je též básníkem a spisovatelem (Paměti a úvahy, Jidišský šejget, Bloyz etlekhe minut gang). Záplava ocenění: například 1995 Musical America – Instrumentalista roku, dvě ceny Grammy, Cena Herberta von Karajana, Cena Artura Benedetti Michelangeliho, Čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě; je rezidenčním umělcem 130. sezony České filharmonie a exkluzivně nahrává pro Deutsche Grammophon… Má občanství Velké Británie a Izraele, ale v současné době žije v Praze. V roce 2022 Kisin a další ruští umělci podepsali dopis proti ruské invazi na Ukrajinu. Klavírní trio, které složil v reakci na invazi, mělo premiéru v Amsterdamu 14. října 2022. Kisin byl ruskou vládou v červenci 2024 prohlášen za zahraničního agenta.
Vyprodaný hlavní sál pražského Rudolfina byl 11. ledna od půl šesté svědkem skutečně mimořádného okamžiku v dějinách této budovy, který se významem přiblížil legendárnímu beethovenskému recitálu Svatoslava Richtera v roce 1986. (Proč Český spolek pro komorní hudbu nenabídl jednomu z nejvýznamnějších umělců současnosti večerní termín jsem nepochopil.) Prvním číslem byla Beethovenova u nás málo hraná Sonáta č. 7 D dur, op. 10. Kisin jako perfekcionista milující dokonalost mě šokoval péčí i každý detail, schopností stavět hudební katedrálu. Z první věty sršela energie a výbušnost, jakou bych od introverta, který na pódiu maličko působí jako autista, po každé dokončené kompozici několik vteřin vystupuje ze své bubliny do vnějšího světa, nečekal… Druhá věta byla dokonaným zpěvem tiše trpícího člověka. Jakoby na konci 18. století předvídal tragiku jeho pozdějšího života. Tak temné Largo jsem ještě neslyšel. Delikátní Menuet, který už vlastně není menuetem a Rondo, jež je na hony vzdáleno rondovým kompozicím Haydna či Mozarta. Důležitou roli hrají, v dějinách komorní hudby snad poprvé, pauzy. Možná je mi bližší výklad s decentnějším užitím pedálu Alfreda Brendla, ale neděle 11. ledna patřila totálně Kisinovi.
Chopin je jeho dalším favoritem. Zvolit výběr Mazurek (27. c moll z op. 41, 29. As dur z téhož opusu, 35. c moll z op. 56, 39 H dur z op. 63 a 51 f moll z op. 68) mě potěšil i překvapil. Dokonalost interpretace těchto charakteristických kusů mě přesvědčila, že nabídnout průřez právě mazurkami pro tento typ koncertu bylo správné řešení. Jeho pojetí bylo skutečně originální, dost se lišilo třeba od Horowitze, Moravce, Zimermana, Ohlssona, ale bylo prezentováno dokonale a takovýto pohled plně respektuji. Skoro mystické bylo zařazení Mazurky f moll z roku 1849, skladatelova posledního dokončeného díla, epitafu Chopinova života. „V mazurkách je všechno, co cítím.“
Vrcholem koncertu byla pro mě Schumannova Kreisleriana. Stejně jako na rozdíl ode mě mnoha skutečných klavírních znalců si myslím, že právě Schumann nejvíce souzní s lidskou podstatou Kisina. „Jsem rozpolcen mezi hudbou a poezií,“ napsal Schumann a u Kisina je tomu, trochu jinak, podobně. Dokázal se geniálně vcítit do skladatelova „psychologického románu“, jenž existenciálně zpracoval své alter ego – literární postavu E. T. A. Hoffmanna Johannese Kreislera. Je to však i výron milostných emocí. Claře Schumannové napsal: „Celá Kreisleriana jsou běsněním pro tebe“ a dodal: „Je to bláznivé…“ Publikum nadšeně aplaudovalo, ale nejsem si jist, jestli pochopilo, že bylo svědkem jednoho z největších okamžiků klavírních dějin Prahy.
Posledním dílem koncertu byla Lisztova dvanáctá Uherská rapsodie cis moll. Volba k Chopinovi a Schumannovi logická a správná. Souzním s vyjádřením výborného průvodního textu Jana Kachlíka, že je to vrchol lisztovské stylizace mýtických Uher. Romantické divadlo v kostce. Kisin dal Lisztovi očekávanou svobodu, navíc svoji interpretační svobodomyslnost projevil následně ve třech přídavcích, kde došla řada i na jeho milovaného Čajkovského (Chopin: Etude op. 10, č. 6, Larregla – Viva Navarra!, Čajkovskij: Bílé noci z cyklu Roční doby).
Vzhledem k tomu, kde geniální mistr klavíru má teď domicil a k sálu, kde hrál, mě přece jen napadlo, že místo Liszta mohl vzdát Česku čest nastudováním třeba výběru z Dvořákových Poetických nálad nebo Smetanových Snů. Nicméně je nesporné, že Jevgenij Kisin „celebroval“ v Rudolfinu neskutečnou klavírní „mši“.
Luboš Stehlík
