Jednou z nejzajímavějších žen současného světa klasické hudby je Nathalie Stutzmann. Co o ní vím? Původem je Francouzka, její matka, která byla její první učitelkou, byla sopranistka, otec basista. V na École d´Art Lyrique pronikla pod vedením Hanse Hottera do světa písní. Dirigování začala studovat u legendárního finského učitele Jormy Panuly, později měli na ní vliv Seiji Ozawa a Simon Rattle. Umí hrát na klavír, violoncello a fagot, nicméně celosvětově nejprve proslula jako fascinující interpretka barokní hudby, altistka či spíše kontraaltistka, dle mého mínění v tomto století nejlepší, kterou jsem živě slyšel. V roce 1985 debutovala v pařížském Salle Pleyel, o deset let měla americký pěvecký debut v Lincoln Centre a Carnegie Hall. Nahrála téměř 90 skvělých snímků, například se podílela na bachovském vokálním kompletu Tona Koopmana. Opeře se pokoušela vyhýbat, ale marně (Bayreuth, MET). Ve zběsile pádícím životě měla kdysi čas i na učení (Hudební univerzita v Ženevě).
Foto Simon Fowler.
V Oper! 2024 byla vyhlášena „Nejlepším dirigentem roku“! Od roku 2022 řídí v roli hudební ředitelky Atlantský symfonický orchestr, je druhou ženou v historii, která vede významný americký orchestr. Je také hlavní hostující dirigentkou The Philadelphia Orchestra a hostuje – třeba Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Londýnský symfonický orchestr, Orchestre de Paris… Získala velmi prestižní ocenění, mimo jiné byla jmenována „Chevalier de la Légion d’Honneur“, nejvyšší francouzské vyznamenání, a od francouzské vlády „Commandeur dans l’Ordre des Arts et des Lettres“.
V listopadu 2023 nahrála s Atlanta Symphony Orchestra (orchestr zaštiťuje i sbor) pro Warner Classics /Erato debutové, vpravdě americké dvořákovské album, neboť vedle největšího hitu – Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, op. 95 – zvolili dirigentka Nathalie Stutzmann a producent Alain Lanceron Suitu A dur, op. 98, zvanou „Americká“.
Na portálu antonin-dvorak.cz najdete mimo jiné tyto věty: „Suita A dur vznikla počátkem roku 1894 jako pětivětá klavírní skladba, o rok později ji Dvořák instrumentoval pro orchestr. Jakoby cítil potřebu oprostit se od hektické atmosféry okolo nedávné premiéry Symfonie „Z Nového světa“, vytvořil dílo intimní povahy, které charakterizuje uměřenost a neokázalost použitých prostředků. Přestože použitý tematický materiál si stále zachovává „americký“ ráz, z formálního hlediska se jedná o dílo podobného typu jako Serenáda E dur, Serenáda d moll nebo Česká suita. Stejně jako v těchto starších dílech, i zde se uplatňuje skladatelův mimořádný smysl pro malé formy. Každá z pěti vět přináší výrazný tematický materiál zpracovaný s neobyčejnou fantazií nejrůznějšími kompozičními technikami. Stejně jako v případě obou serenád se také Dvořák v závěru poslední věty vrací k hlavnímu tématu věty úvodní, aby tak dílo přesvědčivě uzavřel.“
Nejlepší orchestr amerického státu Georgia, mimo jiné sídla Coca-Coly a CNN, dokonale zhmotňuje vizi své šéfky – první věta je hodně slavnostní s patřičným zdůrazněním „amerického“ fundamentu, druhá je skutečně Molto vivace, třetí připomíná polonézu, čtvrtá je sukusem Dvořákovy lyriky a pátá briskně efektní. Proměňující nálady jsou vyjádřeny s americkou dokonalostí a například úroveň smyčců je vskutku mimořádná. Nicméně přece jen mám radši interpretace více intimní a neokázalé, jako třeba v případech Bělohlávka, Hrůši, Hanuse či Peška.
Dvořák vytvořil dílo intimní povahy, které charakterizuje uměřenost a neokázalost použitých prostředků. Co se týká paradigmatu vět, tak někde se orchestr jaksi s ním minul, například sousedská v Moderato alla Polacca, fortissima byla až příliš rozevlátá. Intimita a české kouzlo díla se jaksi vytratily v americkém drivu.
O podhoubí Novosvětské je myslím zbytečné psát. Obdivoval jsem opět zvuk smyčců, výborná jsou dřeva a částečně i žestě (neslyšel jsem ASO živě, ale z nahrávky jsem měl pocit, že „achillovou patou“ jsou horny), ale problém jsem měl s chápáním podstaty hudby. Bylo to nástrojově dokonalé, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, jakoby paní Stutzmann položila větší důraz na „američnost“ a uniklo ji „české paradigma“, těžko specifikovaná lyričnost, něha, měkkost, málo slýchaná zpěvnost, nostalgie, určitá míra fantazijnosti… Orchestr občas přeháněl kontrasty, akcentaci, krácení melodických linek, přesnost na úkor zpěvnosti. Pravda, byly to maličkosti, ale bylo jich požehnaně. Jakkoliv tento Dvořák nebude patřit k mým nejoblíbenějším, přesto je to nahrávka, jež je v některých aspektech mimořádná a vlastně fascinuje. Každopádně bych byl rád, kdyby si některý bohatý festival uvědomil výjimečnost Nathalie Stutzmann a pozval ji k hostování, buď sólově nebo s Atlanta Symphony nebo Philadelphia Orchestra a narušila se ostinátnost jmen amerických orchestrů… Navíc jak inspirativní by mohlo být, kdyby zahájení Pražského jara řídila charismatická žena!
Luboš Stehlík
