Talentovaná Alevtina Ioffe byla dirigentkou dalšího abonentního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Koncert se konal ve Smetanově síni Obecního domu v Praze a očekávání bylo značné. Alevtina Ioffe je z té plejády dirigentek, které se již etablovali na mezinárodní scéně. Narodila se v Moskvě, ale v současné době žije v Bernu. Až do roku 2021 byla uměleckou vedoucí řady moskevských divadel. Dirigovala německé i dánské orchestry. Symfonický orchestr právě pod jejím vedením absolvoval desetidenní evropské turné v Německu a Rakousku. Na celkovém výkonu bylo znát, že dirigentka a orchestr se dobře znají a zjevně si i umělecky rozumějí.
Fota Michal Fanta / SOČR.
Po úvodní přesvědčivě zahrané svěží Předehře pro orchestr Bohuslava Martinů H. 345 přišel na pódium kanadsko-americký houslista Timothy Chooi, aby přednesl jeden z nejpopulárnějších, ale také technicky velmi obtížných houslových koncertů. Čajkovského Houslový koncert D dur autor původně psal pro Leopolda Auera. Po určitých Auerových výhradách k technické obtížnosti některých míst v koncertu, zazněl nakonec v premiéře od dalšího z významných houslistů přelomu 19. a 20. století, Adolpha Brodského. Tento koncert byl tedy provázen podobným počátečním příběhem premiérové interpretace jako tomu bylo v případech Sibeliova nebo Dvořákova koncertu, ovšem s tím rozdílem, že Auer pak tento koncert skutečně hrával. Čajkovského koncert má trvalé místo v repertoáru každého významnějšího houslisty.
Protože jsem koncert slyšel v přímém přenosu Českého rozhlasu, mohl jsem coby posluchač detailně sledovat provedení všech technických nástrah i vedení melodické linky sólistou. Timothy Chooi je úspěšný účastník mnoha mezinárodních soutěží. Vedle technické jistoty se snažil v Čajkovském objevovat interpretačně jindy spíše upozaděné momenty. Jeho pojetí se vyznačovalo velkou zpěvností a snahou neuspěchat kantabilní části koncertu. To ho vedlo v kadenci k natahování časových pomlk a odsazení mezi jednotlivými virtuózními pasážemi až na samou mez, kdy přece jen už hrozila ztráta posluchačského napětí. Kadence zazněla také spíše zpěvně a houslista si zjevně dával pozor, aby obtížná technická místa neuspěchal. Celkový dojem z první věty byl pozoruhodný a odměněn spontánní reakcí publika s voláním „bravo“. Rozhlasový přenos však také odhaloval, jak je tento koncert v první větě pro houslistu náročný. Možná je tam méně skutečně rizikových míst než ve Dvořákovi, ale například dvojhmatové sekvence v kvintách a sextách s následnými virtuózními pasážemi jsou skutečnou prověrkou pasážové brilance každého sólisty. A ne všichni se s ní dokáží vypořádat tak lehce jako Jascha Heifetz, David Oistrach nebo Váša Příhoda. Timothy Chooi jel v těchto místech takříkajíc na doraz, ale nakonec jimi úspěšně prošel. V druhé větě bych vyzvedl klid a tak jímavou spolupráci s orchestrem, jaká se hned tak neslyší. Třetí věta se pak nesla ve svižném pohybu s vybroušeným sautillé sólisty. Jen taková ta charakteristicky ruská zastavení mezi rychlými částmi mohla být pojata v zajímavější jasně oddělené koncepci. Po velkém a hlučném potlesku pak sólista přidal Andante z druhé sólové Houslové sonáty Johanna Sebastiana Bacha. Zahrál ji v klidném hudebním rozvrhu. Ale možná mohl některá harmonická přediva více tempově i zvukově vypointovat, jak jsem to slyšel svého času u legendární Idy Haendel.
Závěr večera patřil Prokofjevovi a hudbě k baletu Romeo a Julie. Orchestr pod vedením Alevtiny Ioffe hrál ve skvělé kondici. Intonačně obtížná místa houslí v proslulé části Montekové a Kapuleti zazněla s maximální možnou přesností a určitostí. Závěr s balkónovou scénou dozněl v úchvatném pianissimu. Překrásná Prokofjevova hudba dokázala pohladit po duši posluchače nejen v sále, ale i pozorné posluchače při rozhlasovém přijímači.
Vladislav Vilímec
Ruský večer
Když mi dva dny po koncertu kolega Vilímec nabídl neplánovaně recenzi, zprvu jsem nechtěl o něm psát. Nicméně jsem změnil názor a k rozhlasové responsi přidal svůj živý prožitek.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl 16. února rozhlasovým posluchačům a auditoriu Smetanovy síně Obecního domu v Praze atraktivní menu – Čajkovského Houslový koncert D dur, Prokofjevův výběr z baletu Romeo a Julie a jako předkrm Předehru Bohuslava Martinů.
Osmiminutový Martinů stojí v jeho díle na okraji. Předehra byla skutečnou anticipací večera a na rozdíl od hudby typu Dvořákových Slovanských tanců, Debussyho Preludia k Faunovu odpoledni, Dance Macabre Saint-Saënse nebo Smetanova Valdštejnova tábora nenáročnou a nezapamatování hodnou. Rád jsem ji poznal, ale kdyby nezazněla, nic by se nestalo.
Dvaatřicetiletý Timothy Chooi má skvělý nástroj a je výborným houslistou. Jeho provedení Čajkovského řadím mezi nadstandard, leč neuchvátilo mě jako o něco staršího Augustina Hadelicha a podstatně mladšího Daniela Lozakoviche. (Naopak za srdce mě berou CD interpretace Heifetze, Davida Oistracha, Mutter, Zimmermanna, Shahama, Menuhina, Jansen… V paměti mám živá setkání s Kremerem v roce 1976 a Hudečkem s Oistrachem 1972. Mimochodem nahrávka tohoto koncertu od Václava Hudečka a Jiřího Bělohlávka ze 70. let je stále nejlepším českým záznamem.) Kadence byla sebejistá. Je zvláštní, že ze 17. řady parteru nezněly jeho housle Stradivarius Engleman z roku 1709 (nebo že by to byl Guarneri Titan z roku 1741?) tak lahodně jako Guarneriho housle z roku 1744 Augustina Hadelicha (Rudolfinum, 12. 2.). Neměl jsem pocit, že dosahují houslového nebe. Doprovod orchestru byl bezchybný a zvukově výborný; jen v druhé větě mělo být více jemnosti a delikátnosti a hra sólisty mohla být melancholičtější. Velmi pomalé andante, nicméně výšky sólistova nástroje byly pěkné. V 3. větě znělo od pana Chooia podivné frázování hlavního tématu na G struně, smyky jakoby mířily proti smyslu hudby. Některé takty byly překvapivě rozostřené.
Sedmačtyřicetiletá dirigentka Alevtina Ioffe sice nevyniká básnivou a silně inspirující gestikou jako české hvězdy Jakub Hrůša, Tomáš Netopil a Tomáš Hanus, ale měla vše pevně v rukou. Přesto provedení suity z Romea a Julie bylo velmi vydařené. Moc se mi líbily například části Romeo u fontány, Julie jako dítě, Menuet, Smrt Tybalta, méně Lidový tanec, Montekové a Capuleti, Masky a Balkonová scéna. Musím dodat, že zajímavější provedení jsem slyšel od Vladimíra Válka, Karla Ančerla, Václava Neumanna, Lorina Maazela, Ericha Leinsdorfa a samozřejmě sira Simona Rattla a Herberta von Karajana.
Nicméně rozhlasový Prokofjev rozhodně nebyl prohrou a rád jsem poznal výklad paní Ioffe… Jistě by se nabízela diskuse nad problémem, který je v tomto století ve vzduchu. Znám nemálo žen, které mistrně dirigují. Na rozdíl od orchestrů je jich však pozoruhodně málo a velmi těžce se prosazují. Tipuji, že bych se mohl dožít ženy na dirigentské podestě Novoročního koncertu Vídeňské filharmonie, ale hudební ředitelky Berlínské filharmonie, České filharmonie, MET, Royal Opera Covent Garden… určitě ne. Nemyslím si, že by některé současné i budoucí dámy měly méně talentu, ale ostatní je asi vis maior a neznám odpověď. Jedno vím jistě – rád bych viděl alespoň u předních českých orchestrů častěji ženy.
Luboš Stehlík
