„Rád bych viděl vzrůstat počet posluchačů se zájmem o komorní hudbu, poněvadž v té hudba žije v ryzím stavu. V ní se hudební myšlenka může rozvinout s největší opravdovostí a může dát tomu, kdo hluboce miluje
toto umění, nejjemnější a nejvznešenější emoce.“ Arthur Honegger: Zaříkání zkamenělin

Jsem v podstatě člověk minulého století. V opozici k bigotnímu komunismu 70. let a putinovskému imperiálnímu narcisismu současnosti vyznávám prapodivnou směs anglosaské a masarykovské demokracie, nebo‑li chestertonovsko čapkovskou směs okořeněnou prvky křesťanství a judaismu. Můj konzervativismus a přebujelé estetické nároky se projevují i v recepci hudby. Jakkoli jsem byl vždy milovníkem analogových a digitálních nahrávek, nejraději mám hudbu živou. Nicméně i když mi moje děti právem vytýkají, že nesdílím ducha doby a vzdoruji pokušení být účasten bouřlivých diskusí na sítích, jednu vymoženost současnosti uznávám: streamovací digitální platformy – Spotify, Google Play, Adagio, Apple Music, Deezer… mohou přinášet zajímavou svobodu, a to hlavně nezávislost na rozhlasových platformách a televizních kanálech. Zjistil jsem, že si tak mohu vybírat podle nálady a profesního zájmu ze statisíců nahrávek ve slušné kvalitě a nikdo mi nic nevnucuje a neoktrojuje, což je pro mě silný bonus. Od jisté doby tedy kombinuji streamovací platformy s pracovní „povinností“ být informován o nových nahrávkách a živou hudbou. Ta poslední však bude vždy první.

Pravoslav Kohout.

Pons asinorum by mohl být záminkou pro přechod k propagaci orchestrálních projektů nové sezony. Jenže ty, jsouce podepřeny veřejnými, výjimečně i soukromými penězi, mají své místo na slunci zajištěné. Na vedlejší silnici je hudba komorní. Mám pocit, že český vztah k této specifické části hudby poněkud skomírá, ačkoliv počet komorních souborů různého typu se zvyšuje a kdyby se uskutečnila soutěž (ty my Češi velmi oblibujeme) o nejlepšího českého muzikanta, jedno jestli komorního, sólového, zpěváka či dirigenta, neměla by vítěze, protože nejlepších hudebníků máme v přepočtu na obyvatele určitě více než leckteré jiné země.

Komorní hudba je tou nejbohatší pokladnicí, zahradou plnou barev à la Jiří Trnka. Každopádně s otevřeným srdcem vám změní život. Třeba jako kdysi dávno mně, kdy jsem v 70. letech přehrával, většinou prima vista, při utajených domácích koncertech kilogramy mistrů 18. století a neuměle ochutnával století devatenácté.

Kdysi jsem oslovil vážené kolegy s prostou otázkou – Proč je komorní hudba důležitá a jakou roli hraje ve vašem životě? Ocituji tři. Muzikant a ředitel festivalu odpověděl: „Komorní hudbu považuji za nejintimnější zpověď každého skladatele. Už ze své podstaty klade na interprety jiné nároky než na sólisty či orchestrální hráče… Pro mě je komorní hudba vrcholem celoživotního hledání a muzikantského uspokojení.“ Jeden výborný pražský dramaturg mi napsal: „Ano, vábí nás delty veletoků, avšak jsou to prameny, které nás naplňují. Ano, šťastně se ztrácíme v nekonečných hvozdech, ale je to neviditelné mycelium, které vše spájí. Osobně: spočinutí, intimita, fascinace detailem…“ Nepřehlédnutelný brněnský novinář upozornil na nepoetickou širší realitu: „V mém životě je  komorní hudba součástí obav o celý kulturní sektor, který zažívá tragický propad po všech stránkách. Ekonomická krize sílí a na kultuře se vždy šetří na prvním místě. Publikum naopak změnilo zvyky k horšímu – nekupuje předplatné, neplánuje, poklesl zájem někam chodit. Nedaleká válka ubírá ochoty soustředit se na tichou a prvoplánově nezábavnou hudbu.“

V době dospívání jsem vážně řešil, proč nemá komorní hudba svůj svátek, když své dny mají například opera a jazz… Proč nemá svůj mezinárodní den komorní hudba, nechápu. Kdybych měl moc jej přikázat, určil bych 19. listopad, kdy v roce 1828 předčasně odešel Franz Schubert.

Luboš Stehlík